Z Portu X

Pamatujete si ještě na naši zářijovou soutěž s časopisem Marianne bydlení o noc na hausbótu Port X? Výherkyně si udělala před koncem roku čas a sepsala nám svých pár postřehů a pocitů z pobytu. Napsala to tak skvěle, že se s vámi o to musíme podělit!

"Tak s pravdou ven, hrála jsem s Marianne bydlení hlavně o tu židli. Ale z výhry prvního místa jsem byla nadšená moc. Až tak, že jsem o výhře euforicky druhý den vykládala sousedce na našem maloměstě. Její odpověď mě na pár vteřin uzemnila. Cituji:“ A to seš jako tak vodvázaná z toho, že pojedeš 150 kilometrů někam, kde se najíš, vyspíš a jedeš domů? „  Ano, odvázaná jsem byla a vydrželo mi to celý víkend a ještě dlouho po.

Nebudu zdržovat omáčkou o tom, co jsme v Praze podnikli než jsme dorazili do Konsepti. Prodejnu jsme znali, už jsme tu vyzvedávali pantonku. Znovu mě okouzlil  prostor a atmosféra obchodu, pokochali jsme se novým sortimentem. Pak už jsme se setkali s lidmi od Konsepti. Na Pražáky vypadali velmi mile. Obdivovala jsem odvahu zástupců Portu X, že dali všanc svůj skvost k přespání, nevěda, kdo se jim tam na den a noc nakvartýruje.   Šmrnc výjimečnosti  získal náš výlet poté, co jsme se dozvěděli, že budeme první, opravdu první, kdo na vybaveném Portu X přespí. Právo první noci jako výhra, to už se dnes nevidí!

Hausbót jsme doma prohlídli na všech dostupných fotkách na netu, nešli jsme do neznáma. Ale fotka je fotka a realita byla tentokrát mnohem lepší! VOW efekt se dostavil. Bomba - ty detaily, ta ladnost, promyšlenost, jednoduchost, čistota tvarů a vůně.

Dostalo se nám školení, kterak rožnout (rozsvítit), kde je co a co jak s čím. Proběhla krátká přednáška o designových ikonách a skvostech umístěných v prostoru hausbótu.  Zamávali jsme na rozloučenou našim odcházejícím průvodcům a jali se volně nasávat – atmosféru místa. 

Asi po patnácti minutách se nečekaně ozvalo zaklepání. Mladý seriózně vypadající muž se přišel zeptat, zda by si mohl prohlídnout hausbót. Moravská pohostinnost nám velela pozvat jej dál, uvařit kávu a provést ho hausbótem. Ale – není to špión, tajná kontrola, která testuje naše chování na hausbótu? Nebyli jsme doma, ale v cizím, takže získal pouze naši omluvu a vizitku majitelů.

Než jsme se nabažili prostoru a vybatolili ven, zavřeli nám před nosem v DOXu. Takže jsme se po krátké procházce vrátili a otevřeli láhev vína na spláchnutí frustrace ze zkaženého plánu.  Nafotili jsme maxi sérii fotek zboží Konsepti, pro případ další soutěže. Vyfotili se na terase hausbótu – chtěli jsme to upíchnout na FB s mystifikační informací, že vracíme úder měšťákům a my „lonťáci“ kupujeme víkendový hausbót v Praze. Zůstalo jen u plánů, tak jako v 95% našich nápadů. 

Kdyby jste po našem pobytu snímali otisky našich prstů, našli by jste je asi úplně všude. Všemi smysly jsme si užívali hausbótu. Následuje výčet střípků, které mi utkvěly v paměti i po 3 měsících.

• chodit po dřevěné podlaze hausbótu bosky – moc příjemná záležitost
• nařídit foťák na autospoušť a naskákat fofrem oba na křeslo serie up 2000 a tvářit se přirozeně, mile a inteligentně – zábava zaručena
• večeře – příjemný koncept restaurace, s polknutou slinou vzpomínám na jejich chléb
• pozorovat po setmění světla na hladině -   maximální relax
• Manžel zcela nadšený ze zvuku reproduktoru Bang & Olufsen BeoPlay, myslím, že se mu o nich zdá doteď (Kdyby jste je jednou vyprodávali, dejte mi prosím vědět J )  
• sednout si v noci na terasu, popíjet víno, ohulit zvuk a na spotify si pouštět songy na přání
• ubezpečit se o perfektní zvukové izolaci hausbótu – za rohem už není kravál vůbec slyšet
• postel – perfektní spánek, opravdu maximální pohodlí
• v noci déšť na střešní okna – taky dobrá music
• Hlavně nasávat atmosféru. Nerada bych byla označena za snoba (I když jsem.). Ale mezi těmi krásnými věcmi mi bylo tak dobře. Jsem v tomto směru přecitlivělá, v nevkusu fyzicky trpím, hausbót pro mne byl učiněné ozdravné sanatorium.  Po třetí lahvi vína už jsme psali Lukáši Otevřelovi, že má problém, protože nás odtud asi ráno nedostane. Cítili jsme se tam jako doma,  a to jen po pár hodinách.
• Nejsilnější okamžik. Sedám si do houpacího křesla, zavírám oči a automatická předvolba v tu chvíli zahraje Adagio in G Minor (Albinoni), moji oblíbenou skladbu. Husí kůže, mráz po zádech, pocit vděčnosti, všechno najednou.  A v ten okamžik mi prolítla hlavou myšlenka: Bůh věděl, kdo to má vyhrát.  
• v noci přestala téct voda – a sakra, tak jsme to přece jen zvládli rozbít.
• Ráno manžel migréna – sebelepší postel není zárukou krásného rána
• Výborná snídaně se zástupcem hausbótu, rychlá zpětná vazba úplně o všem, hodně informací, roztomilý člověk.

Jak to po sobě čtu, tak je ta zpráva trapně až nestoudně pozitivistická. Brrrr. Nemůžu si pomoct. Nemyslím, že by za to mohl vzpomínkový optimismus. Bylo to opravdu skvělé a my si to užili jako už dlouho nic.

Celé to píšu v naději,  že možná budete mít radost, že my jsme měli radost. A tak vám ještě jednou děkujeme, že jsme  to mohli zažít."