zpět na úvodní stránku blogu

Rolf Fehlbaum pro Konsepti

25.1. 2016

Film má svého Spielberga, hokej Jágra, technologické firmy Jobse a nábytek Rolfa Fehlbauma. Vzdělaný, empatický a odvážný člověk, guru, obrovská autorita a především znalec kvalitní architektury a designu dokázal za podpory svého bratra vytvořit během třiceti let z Vitry, relativně bezvýznamného nábytkářského podniku rodičů, globální seskupení firem, které změnilo vkus více než jedné generaci. Některé myšlenky a postřehy Rolfa Fehlbauma zazněly v tomto rozhovoru, který poskytl v červnu 2015 Davidovi Řezníčkovi  a Borisovi Hrbáňovi pro Konsepti.

DR: Myslíte si, že mají společnosti, jako je ta naše, tedy společnosti nabízející víceméně různé obchodní značky, zaměřené na kvalitní design a servis, ještě nějakou budoucnost? Můžeme přežít dalších 20 let?

RF: To opravdu nevím. Nemám v tom moc přehled, protože sám netuším, jak se bude nábytek v budoucnu prodávat. Dokážu si představit, že se nejdůležitějším aspektem stane servis. Vidím to, když přijdu do obchodu Vitry, kde jsou moji zaměstnanci. Když navštívím místního obchodního zástupce, hovořím pokud možno s vedoucím nebo majitelem. A je to opět majitel, kdo se u mě v sobotu zastaví a něco mi přinese nebo řekne: „Můžu zaskočit a změřit si závěsy? Jen řekněte kdy… Můžu přijít v neděli, jestli se vám to hodí.‟ A to neslyšíte od zaměstnance, to slyšíte od šéfa. A podle mého soudu – je-li tedy Švýcarsko dobrým příkladem – právě tohle funguje. Lidé jsou za servis a doporučení připraveni zaplatit víc – v bohaté společnosti pochopitelně. Nevím, jestli znáte německé spojení Geiz ist geil. Byl to reklamní slogan jednoho obchodu s elektronikou – znamená to: „Skrblit je šik.“ Má to svůj původ v minulosti. Lidé se styděli říci si o slevu, ale krize jim k tomu dodala odvahu a od té doby chtějí slevu kdykoli a kdekoli. Jako obchodní zástupce musíte dosáhnout toho, aby se cítili dobře. Nicméně si myslím – ale možná je to jen zbožné přání, protože podporuje naše přesvědčení – že tím hlavním je produkt a servis. Špatně uvedený výrobek a chabý servis nepoutají přílišný zájem. Velkou roli hraje, jestli člověk umí sladit věci dohromady, jestli je kvalifikovaný návrhář interiérů a jestli dokáže obchodní zástupce dobře poradit nebo nabídnout zkušenosti. Platíte ale za tuto službu? To je otázka. Slyším, jak mi prodejci říkají: „Lidé tu stráví tři hodiny, potom vědí, co chtějí a jdou do obchodu, který je nejlevnější.‟ Neznám českou nebo slovenskou mentalitu … chci říct, že musíte dostat zaplaceno a dostanete zaplaceno jen za něco, čím se lišíte. Pokud vás už neodlišuje samotný výrobek, pak musíte najít něco jiného, za co dostanete zaplaceno. A co jiného můžete nabídnout kromě servisu? Pokud však za servis nikdo nezaplatí, nemůžete si ho dovolit poskytovat. Je to opravdu velice těžké. U výrobků bude všechno on-line, dostupné a srovnatelné. Opravdu záleží také na mentalitě vašich zákazníků. Je to o osobním přístupu, respektu a důvěře.

DR: Krize (2008–2012) nás všechny ve větší či menší míře poškodila a slevy se staly naprostou nezbytností. V posledních několika měsících nebo možná v posledním roce zaznamenávám malé zlepšení, jsme jistější a zase začínáme mít klienty, kteří jsou připravení naslouchat. Myslí si, že vědí, mají informace, ovšem informace nejsou vědomosti. Je těžké sednout si s nimi a snažit se spolu hovořit.

RF: To je dávný problém všech prodejců – být především dost dobrým návrhářem interiérů, protože to není jednoduché. To je skutečně jedna z velmi nesnadných profesí. Sám se nábytkem tak dlouho nezabývám a jsem stále nervózní, když si mám zařídit svůj byt. Domnívám se, že nejdůležitější je mít odborné znalosti a přijít k zákazníkovi s něčím, že vyskočí a zvolá: „No teda! To je přesně pro mě!‟ Dokážete vybudovat dost takových vztahů? Dokážete si u lidí získat důvěru? Umíte hovořit k další generaci? To jsou otázky, kterými se musíte zabývat. Je to velmi osobní branže.

DR: Podíváte-li se do interiérů kanceláří, mám dojem, že když se klient nebrání investovat o něco více nebo je otevřen možnosti mít něco odlišného, jde stále více o to nabídnout mu řešení podle jeho přání. Představuje to až 50–60 % objemu a potom nějaká křesla a pohovky. Je tohle budoucnost branže kancelářského nábytku?

RF: Ano, ano. Sami si to děláme. Když pracujeme na svých kancelářích, vytváříme kusy, které jsou pro konkrétní prostor jedinečné a zdaleka se nepodobají ničemu, co vzešlo ze standardní výroby. Tam, kde nabízíte originální pojetí, musíte mít s dodavateli a řemeslníky, kteří pro vás vyrábějí – ať již jde o dřevo, kov nebo sklo – specifický vztah. To je důležité. Naši zákazníci toho o nábytku vědí jen poskrovnu, protože takový projekt realizují pouze jednou nebo jen čas od času. Dům si zařizují možná třikrát nebo čtyřikrát v životě. Musíte si vybudovat takovou důvěru, že si vás zavolají zas a znovu, protože vědí, že jim pomůžete. A při zařizování kanceláře je to stejně důležité jako při zařizování domova. Bohužel také existují společnosti, které neustále mění svůj management, takže si dnes vytvoříte nějaký vztah a zítra již neexistuje, protože ona osoba odešla. Tohle je ale strategie přežití. Jinou formou je, řekl bych, něco, co dělá Kartell – máte systém, kde jste stále samostatným podnikatelem, ale jste v nějakém systému. To je další možnost.

DR: Vitra Campus byl čímsi velmi výrazným už v devadesátých letech a určitě respektujete nebo máte rád architekturu. Nalezli jste cestu, jak působit v nábytkářství, ale tak nějak se pořád držet architektů. Proto stále sledujete architekturu?     

RF: Stále sleduji architekturu. Připadá mi, že dnes se mi daří rozpoznat, co je nové nebo co přichází, méně než tomu bylo kdysi. Máte určitý objem informací a určité povědomí, které snadno získáte. Dojde-li k posunu jistého paradigmatu, pak je to obtížnější nebo zcela nemožné. Myslím, že se mi líbí stejní architekti jako před dvaceti nebo třiceti lety, což znamená, že jsem se patrně na tu generaci upnul. To se stává většině lidem. V tomto smyslu již nejsem tak zvědavý či vzrušený, jako jsem býval, nicméně architektura mě samozřejmě stále fascinuje. Ve Vitra Design Museum děláme výstavy – například jsme tu měli výstavu o Kahnovi. Kahna jsem neznal nikterak dobře a teď o něm víc přemýšlím a velice ho obdivuji. Je to samozřejmě starý příběh, nicméně velmi vzrušující. Ano, velká architektura mě vždycky dokáže nadchnout. Mohl bych ale vybrat jednoho architekta, který bude za dvacet let hvězdou? To asi ne.

BH: Byl to váš záměr vybudovat tuto skutečně silnou značku za přispění architektury nebo to nějak vyplynulo?

RF: Asi to nebyl nějak skutečně hluboce zakořeněný záměr. Vždy jsem se zajímal o architekturu, byť nejsem architekt. Pár let jsem působil ve vzdělávací sekci v Bavorské komoře architektů v Mnichově. Než jsem začal, měl jsem znát víc, ale nebylo tomu tak, takže jsem se musel rychle učit, abych mohl dělat svou práci. Byl jsem ve styku s architekty a když jsem v roce 1977 nebo 1976 převzal vedení Vitry, ty vědomosti jsem měl. A tvrdil jsem a tvrdím stále, že „každá budova je jedinečnou příležitostí a každá stavba, která není dobrou stavbou, je zmařenou příležitostí‟. Nakonec, ať postavíte dobrou nebo špatnou stavbu, cena je stejná, náklady jsou stejné. Jen to děláte s menším rozmyslem, menší péčí, menší láskou a menším zájmem, protože chcete být třeba rychlí a podobně. Nebo tomu objektu vůbec nerozumíte, nechápete ho a provedete chybnou volbu. Byl jsem přesvědčený o síle architektury, byť nikoli nezbytně o značce. Zprvu jsem o budování obchodní značky moc nepřemýšlel. Ideu jsem měl spíš takovou, že „můžeš-li postavit novou továrnu, tak proč ne s výborným architektem‟? Po čase se z toho stalo něco na způsob brandingu nebo to přinejmenším budování obchodní značky napomohlo. Musíte si uvědomit, že v 80. letech byla Vitra naprosto neznámou značkou. Pracovali jsme s americkou společností Herman Miller a měli jsme jen malé jméno, zatímco společnost Herman Miller byla někdo. Byli jsme výrobcem, skutečnou značkou byl ale Herman Miller. Když jsme se oddělili, Vitra měla velmi pěkné výrobky, ale její značka nebyla moc známá. Ani dnes není Vitra společností, která by každému vytanula na mysli. Pomohly projekty jako Vitra Design Museum a Campus. Nejdůležitější bylo získat ty pravé návrháře a v roce 1979 jsem začal s Mariem Bellinim. To znamenalo posun k Itálii, která měla tou dobou hodně silnou národní kulturu designu – Bellini, později Citterio a ještě později Meda. Tam byl tedy svět produktu a jednou jeho částí byl svět nové kanceláře a také věcí, jež byly více experimentální, jako Editions. Pak tam byl architektonický experiment. Tehdy ještě tito architekti nebyli hvězdami; byli dobře známými, uznávanými profesionály. Tenkrát ani nebylo běžné, aby architekti stavěli někde jinde ve světě. Ano, Kahn stavěl v Indii, Le Corbusier stavěl v Indii, ale obecně byla architektura mnohem více lokální, regionální nebo nanejvýš národní. Hodně tedy znamenalo mít Franka Gehryho, Zahu Hadid atd., kteří nestavěli v Evropě nebo nestavěli vůbec, jako například Zaha; Ando nikdy nestavěl mimo Japonsko. To vše pomohlo vybudovat značku, rovněž to však vyjadřovalo, kdo jste, vytvářelo to vaši identitu. Značka přichází později, nejprve potřebujete získat nějakou identitu. Architektura – stavba – je vždy jakýmsi příslibem. Možná tam ještě nejste, ale vyjadřuje, jací byste chtěli být. To je velice důležitý signál; vidíte ho každý den. Proto se domnívám, že je velmi, velmi důležité architekturu sledovat.

DR: Měl jste někdy ve svém podnikatelském životě chvíle, kdy jste pochyboval, možná okamžik, kdy se vám zdálo, že nemáte odvahu? Váš přístup v byznysu je o inovaci, o kuráži a o plnění očekávání, je tu tedy hodně rizik a neustálého úsilí. Třeba to souvisí i s věkem. Připadá mi, že před dvaceti lety jsem byl sebevědomější a lidé mi dnes říkají: „Je to příliš riskantní, nedělej to, nemůžeme si to dovolit.‟ Jako bych ztratil něco z odvahy, kterou jsem míval dřív. Jak jste se vypořádával s pochybnostmi?

RF: Když jsem v podnikání začínal, byl jsem hodně nejistý, neměl jsem žádnou průpravu. Byla to spíše povinnost než volba, protože jsem pracoval v jiné oblasti, ale moji rodiče stárli a říkali: „Nevíme, jak teď firmu zvládneme.‟ Mohli ji prodat, nebyl to však podnik se strukturovaným vedením; byla to jen malá rodinná firma, kde moji rodiče velmi, ale opravdu velmi tvrdě pracovali. Tak jsme si s bratrem Raymondem řekli: „Dobrá, dejme se do toho.‟ Vždycky jsem si ale myslel: „Za pár let budu dělat něco jiného.‟ Hodně jsem o sobě pochyboval. Naštěstí Raymond je úplně jiný. Je daleko analytičtější. Já jsem, řekl bych, silný, pokud jde o vizuální stránku. Hodně pracuji s intuicí. Vždy jsem měl pocit, že mám-li za sebou tuhle důležitou oporu, můžu více používat intuici. Spolu jsme vlastně nepracovali. Raymond měl na starosti Vitrashop. Na všechny finanční a daňové záležitosti, smlouvy atd. jsem měl vždy někoho k sobě, někoho, kdo tomu rozuměl víc než já, kdo zajistil, abychom neudělali chybu. Přesto jsem měl vždycky pocit, že je to příliš dobré, než aby to byla pravda, a někdy jsem se probudil a uvědomil si: „Ale ne! Úplně jsme zapomněli na tenhle aspekt a to je katastrofa.‟ Je to ale radost, pracuji povětšinou s přáteli a svoji práci miluji – je až nefér, že funguje dokonce jako podnikání. Věřím v ní – soustředím se na to, v co věřím, pracuji s lidmi, jichž si cením nebo které obdivuji, pracuji s lidmi, kteří jsou chytřejší než já nebo mají větší přehled či vize. Úcta k návrhářům zaručila, že nikdy neměli pocit, že chce někdo těžit z jejich nápadu, protože já jsem přesvědčen, že návrhář nikdy nepracuje pro nás, pracuje pro sebe samého. Když se mi podaří náš projekt a projekt designera tak trochu propojit, vyjde to i pro nás dobře. Charles Eames nepracuje pro společnost, Charles Eames pracuje pro svou vlastní vizi světa. Tato víra v design, v lepší výrobek nebo jen snaha vytvořit zajímavější produkt, relevantnější produkt, nedívat se kolem, nesnažit se zavděčit klientovi, nesnažit se mu pochlebovat – tohle všechno mi celou dobu dodávalo hodně jistoty, že je všechno v pořádku. Musíte to ale dobře chápat.

Byly dobré časy, byly časy zlé. Není důležité růst příliš rychle, být přespříliš ctižádostivý, podstatné je dělat to, v čem jste dobří a nepouštět se do závodů nebo činností, kde vás ostatní budou stíhat. Je lepší zůstat menší, zůstat skromný a zůstat rozumný. Věřím, že to by mělo fungovat.   

 


Líbil se vám článek? Sdílejte ho:

Další články blogu